Žně za příznivého počasí trvaly celý měsíc. V jeho průběhu si hospodáři najímali na práci na polích žence, kteří se ráno na poli pokřižovali, naklepali kosy a začali sekat obilí. Muže s kosou následovaly žnečky, odebíraly obilí na povřísla a vázaly snopy. Aby se žně vydařily, uvazovala první snop zpravidla hospodyně. K večeru se z devíti až deseti snopů stavěli panáci, ze sedmnácti snopů mandele. Další den začínala práce za svítání a opět končila za soumraku. Ženci si ji zpříjemňovali žňovými zpěvy a rýmováním. Při namáhavé práci bylo důležité, aby se ženci najedli dosyta. Na poli se proto stravovali, nejčastěji jedli přinesené svačiny (buchty, chléb, máslo, tvaroh, sýr, škvarky aj.) nebo horkou krupicovou kaši. Ženci jídlo zapíjeli kořalkou, octovou vodou nebo později meltou. Pokosené obilí se sváželo na voze (mandelňák) do stodol nebo se skládalo do stohu na dvoře.
Svoz posledního snopu z pole zahajoval dožínky, slavnosti sklizně obilí a ukončení žní, které se konaly většinou na konci srpna nebo na začátku září. Lidově se dožínky označují dožatá, obžínky, ožinky, dóženek nebo homola. Základem dožínek bylo poděkování a vděčnost za dar úrody a prosby za požehnání nadcházející úrody. V mnoha kulturách prostupuje potřeba díkůvzdání za sklizenou úrodu bohu, bohům, božstvům, Matce přírodě nebo jiným duchovním entitám, s čímž souvisely rituály obětování úrody, jejich prvotin nebo darování poslední části sklizně. Jednalo se o projevy poděkování za sklizené obilí nebo jiných důležitých plodin. Dožínkové díkůvzdání mohly doprovázet i zvířecí oběti a různé obětiny (alkohol nebo pokrmy).
Zdroj: leros.cz
Dík za úrodu!!!
Kromě dožínkového věnce byl důležitý i poslední snop, který se nazýval nejčastěji děd, baba, nevěsta, barbora, žebrák nebo konopička. Nejčastěji byl uvázán jako ženská postava, většinou ho chasa ještě oblékala do ženského kroje. Snop mohl být však vytvořen i v podobě mužské. Snop ženci ozdobili květinami nebo pentlemi. Dožínkový věnec a poslední snop sloužily jako důkaz o dokončené sklizni a bohatosti úrody. Poté se vystrojil obřadní průvod, který rozvíjel motiv odvážení poslední úrody z pole. Kromě ženců a žneček v průvodech kráčely maskované postavy, jezdci na koních nebo jej doprovázely alegorické vozy. Na vyzdobeném voze se vezl věnec a poslední snop do statku. Snop se ukládal do stodoly nebo do kouta hospodářova domu, kde byl postaven vedle prvního svázaného snopu. Tímto byla opět zajištěna kontinuita úrody, neboť na tomto místě mnohdy zůstával po celý rok.
Zdroj: Leros.cz
Hojnou úrodu!!!
V české lidové kultuře dožínky doprovázela nejenom vděčnost, ale také radost ze skončené žatvy, předávání sklizené úrody a očekávání odměny. Dožínky zahrnovaly sklizeň poslední části úrody, včetně uvití dožínkového věnce a zhotovení posledního snopu.
Věnec z různých druhů obilí upletly žněčky večer před dožínkami nebo v době posledního oběda na poli ze sklizeného obilí. Věnec byl nejčastěji kruhový nebo dosahoval tvaru koruny rozvinuté do výšky. U kruhového věnce se obilí oplétalo kolem prutu nebo povřísel, u korun kolem prutů či kovové výztuže. Do věnce se vplétaly polní květiny, slaměnky, jeřabiny, lískové ořechy, makovice a bylinky. Věnec mohl být dozdoben pentlemi, papírovými květy, papírovými nebo slámovými řetízky i pozlacenými ořechy. Věnci se připisovala kouzelná moc uzdravovat a ovlivnit úrodu v příštím roce.
Zdroj: Leros.cz
Hezký den!!!
Dožínkové veselí se plně rozvinulo v momentě, kdy se lidé z pole v poslední den žní vydali společně zpět do vsi.
Obvykle přitom bývali ustrojení do svátečních krojů, které se v jednotlivých krajích od sebe výrazně lišily, a zdobilo se také nářadí, které na poli používali.
Například na žebřiňák, kosy, srpy a cepy se věšely barevné pentle a věnečky z květin.
Pokud jde o to, jaké se dodržovaly na dožínky tradice, mnohdy se na poli začalo slavit a popíjet již ráno, a když se pak lidé ve slavnostním průvodu vraceli zpět, šli pěkně zvesela a s muzikou.
Doprovázet je mohly také živé snopy, tedy chasa, která se od hlavy až k patě zahalila do klasů obilí a ozdobila se květy nebo věnci na hlavě.
Veselý dožínkový průvod tvořený ženci a děvečkami a dalšími pomocníky se zastavil teprve před vraty hospodářství.
Tam obvykle předstoupil nejpracovitější mládenec spolu s nejhezčím a nejvýřečnějším děvčetem, které neslo dožínkový věnec a zvolalo známou průpovídku: „Panímámo zlatá, otvírejte vrata, neseme vám věnec ze samého zlata!“
Když hospodyně s hospodářem vyšli ze stavení, převzali od nich dožínkový věnec a případně i ozdobený poslední snop obilí.
Zároveň si vyslechli dožínkové přání a zprávu o tom, že všichni během žní pracovali ze všech sil, obilí je sklizeno a uschováno a teď je čas na odměnu za vykonanou práci a odpočinek při tanci a muzice.
Zdroj: wikipedie
Hojné veselí!!!
Předáním dožínkového věnce oficiálně skončily žně, takže se mohlo začít doopravdy slavit.
Hospodář obdaroval chasu finančním darem a panímáma jim zase nabídla občerstvení.
Následovala hostina a tancovačka. Stoly byly plné různých vdolků, koláčů a buchet, ale také se peklo maso a popíjela se kořalka nebo pivo.
Kromě toho se vařil i silný hovězí vývar, který lidé jedli po bujarých oslavách.
Dožínkové slavnosti mohly mít mnoho podob v závislosti na tom, o jaký region se konkrétně jednalo.
V každém případě ale bývaly připomínkou starých zvyků a tradic z dob pohanských, kdy lidé první a poslední snop obětovali bohům úrody.
Zároveň se vždy pojily s muzikou, tancem, dobrou náladou a bohatě prostřenými stoly.
Po žních a dožínkových slavnostech následovalo mlácení obilí prostřednictvím cepů.
Lidé si pak nechávali pytlík vymláceného zrní po celou zimu na další setbu, protože věřili, že poslední plod má magickou moc, která se projeví při dalším výsevu.
Na některých místech, kde měly dožínky náboženský charakter, dané období zakončovaly také děkovné mše za úrodu.
Zdroj: wikipedie
Hezkou hostinu!!!